Když se řekne kremace, někomu naskočí husí kůže a někdo zaostří své smysly. A když se řekne historie kremace, já si představím rituály a mumifikaci ve starověkém Egyptě. Smrt a umírání všech lidských tvorů je, byla a bude. Bude nás provázet a někdo řekne, že je přirozená a co hlavní, nevyhnutelná. Přece ale je velká skupina odmítavých lidí, kteří se takového tématu bojí a to už z důvodu strachu z neznáma nebo očekávané bolesti. 

    Zvířecí říše bere smrt přirozeně, smutné ale je, že její výklad a pocity, které tvorové zažívají,  dokážeme prozkoumat jenom okem. Nemůžeme si sednout ke stolu, uvařit čaj a navodit atmosféru terapie, ve které společně propovídáme hodiny. Zvířata, hlavně ta domestikovaná, truchlí, také se loučí a také zažívají pocity,  podobné naší ztrátě. 

   Několikrát jsem se totiž přistihla, že se na otázku smrti a posmrtného života, kremace a nakládání s těly dívám někdy až moc filozoficky, sentimentálně a více tristní mi přijdou ty, které se týkají zvířat. A tak se ptám, jak se to dělalo dřív? Emoce, kremace, urny. Byla možnost připravit hezký pohřeb? A když, týkala se jenom lidí a zvířata se brali jako podřadná? 

TRADICE PAMÁTKY

   Najít data, zmínky, cokoliv na téma historie zvířecích kremačních služeb a pohřbů bylo velmi težké. Nakonec se mi i přesto povedlo najít několik zahraničních zdrojů, které publikují zajímavé informace. Jeden z nich, ve volném překladu, zmiňuje myšlenku, že od doby, co milujeme zvířata a považujeme je za své zvířecí společníky, pečujeme o ně i ve smrti. Tvrdí, že existují archeologické důkazy, které naznačují , že lidé dělali společnost psům nejméně 14 000 let a domestikace koček mohla začít již před 12 000 lety.

 V roce 1914 objevili pracovníci kamenolomu to, co dnes známe jako místo dvojitého pohřbu Oberkassel (Podle studie zveřejněné nedávno v Journal of Archaeological Science se pravěcí lidé pravděpodobně starali o nemocné štěně několik týdnů předtím, než zemřelo, což naznačuje citovou vazbu ke zvířeti.). Tento hrob, který sahá až do doby kamenné před 14 000 lety, obsahoval ostatky muže, ženy a psa, stejně jako umělecká díla vyrobená z kostí a paroží.

   Ačkoli je toto naleziště nejstarší dosud objevené, rozhodně to není jediné starověké pohřebiště, které obsahuje zbytky psů. V Severní Americe a ve východním Rusku se nachází více než 200 psích pohřbů starých přes 3000 let, kde jsou psi a lidé často pohřbeni společně na určených hřbitovech.

POČÁTKY MODERNÍHO HŘBITOVA

   Ve viktoriánské éře, v reakci na rostoucí industrializaci a změnu životního stylu, se domácí mazlíčci stali členy rodiny více než kdy předtím. Viktoriánské domácnosti vyšší třídy si mohly dovolit honosnější hrobky a památníky pro své mazlíčky a na náhrobcích pro kočky a psy se začalo ukazovat příjmení lidské rodiny nebo odkazovat na rodiče mazlíčků jako na "maminku" a "tatínka".

   Jedním z nejznámějších hřbitovů domácích mazlíčků na světě je Hyde Park v Londýně, který obsahuje více než 1000 milovaných zvířat. První tam pohřbený společník, maltézský teriér jménem Cherry, byl pohřben v roce 1881. Její majitel, který tam Cherry denně v životě procházel, požádal o domluvu s správcem areálu a brzy poté si tam začali pamatovat své mazlíčky i další londýnští milovníci zvířat. Od roku 1976 se tam kvůli prostorovým omezením nepohřbívají nová zvířata, ale návštěvníci se stále mohou procházet mezi památníky a vidět sílu pouta mezi člověkem a mazlíčkem v průběhu historie.

KREMACE V PRŮBĚHU VĚKŮ

   Historické záznamy usnadňují nalezení pohřbených pozůstatků než popela, ale zvířata byla v historii také zpopelněna a připomínána. V kulturách, které praktikovaly lidskou kremaci, je bezpečné předpokládat, že milovaná domácí zvířata byla někdy uložena k odpočinku stejným způsobem. Starověké kultury uchovávaly také zpopelněné ostatky: v Palestině byla nalezena sbírka více než 1 000 uren obsahujících psí popel z roku 332 před Kristem.

   Když ve viktoriánské době získaly na důležitosti hřbitovy domácích mazlíčků, oblibu si získala i kremace. První americké krematorium pro domácí mazlíčky bylo otevřeno v New Yorku v roce 1896. Od té doby se kremace stala nejběžnějším způsobem uložení ostatků domácích mazlíčků; více než 90 % všech domácích mazlíčků je dnes zpopelněno, přičemž popel je uložen v urnách, pohřben nebo rozptýlen na smysluplném místě. Stále populárnější jsou také kostnice pro domácí mazlíčky nebo soukromé pozemky, kde může být popel rozptýlen nebo uložen.

ZÁVĚREM

   Kremace existuje již mnoho let, ale nebyla nabízena ani široce dostupná až do posledního desetiletí, mimo velkých "one stop" krematorií, která obsluhují veterinární ordinace ve Spojeném království. Pod pojmem ,,ONE STOP" (v překladu jako jedna zastávka) si představte zázemí veterinární ordinace a krematoria v jedné instituci, jedné budově. Jsou to společnosti, které s vámi při jedné návštěvě vyřídí euthanasii, administrativu a urnu si odvezete rovnou domů.

   Až do 80. let minulého století veterináři nabízeli zákazníkům pouze jednoduchou službu odvozu těl do místního odpadkového zařízení, v dnešním jazyce nazývané kafilérie. A asi před 30 lety se ve Spojeném království objevily první služby podobné naší kremaci. Postupně také přišla na svět myšlenka nabízet služby vrácení popela. A jak rostla popularita jednotlivých kremačních služeb pro domácí mazlíčky, tyto společnosti se přejmenovaly na krematoria a oddělily se tím od veterinárních ordinací.

   V současnosti na území Česka funguje 8 kafilérií, 6 zvířecích krematorií doprovázené místní pohřební službou a pohřebišti. Kremace je považována za moderní alternativa naložení zemřelého těla avšak vnímání tvrdě rozděluje společnost. Avšak dle mého názoru, se nejedná o nic, co by mělo nést masku studu, přepychu nebo podivnosti. Pojí se tím jedna jediná nálepka a tou je... láska.